Radka Páleníková Nevím, zda znáte někoho, kdo by se pustil do soutěže s cílem, že nechce vyhrát. Asi by si nejspíš všichni kolem něj klepali na čelo. Ale na každé startovní čáře, kde stojí víc než jeden závodník, je třeba myslet na to, že vítězně proběhne cílem většinou právě jeden jediný. Jsou-li předvedené výkony měřitelné, pak není problém. Horší je situace, kdy do posuzování vstupuje osobní pohled porotců. Ať už vybíráte nejkrásnější dívku, nejoblíbenějšího učitele či nejhezčí obraz, nikdy se nemáte šanci trefit do vkusu všech. Každý, kdo do takové soutěže (ankety) vyšle svého favorita je pochopitelně přesvědčen, že právě ten JEHO kandidát je NEJ. Co s tím? Zrušit poroty či výběrové komise a prostě losovat? A nebo ocenit všechny, kteří byli přihlášeni? Podobné úvahy vznikají i nad kandidáty Ceny Přístav. Zdá se, jako by nominující zapomněli, že existuje statut ceny, kde se mj. praví, že o přidělení ceny rozhoduje poradní sbor předsedy ČRDM. Tedy nikde není psáno, že musí být uděleno všech možných devět cen a že každý, kdo splní podmínky, bude mezi oceněnými. Nářky těch, jejichž kandidáti neuspěli, mi připomněly dívku, která nedovedla prohrávat. Docela obyčejná hra Cukr, káva, limonáda, ji pokaždé, když byla vrácena zpět, přiváděla k slzám. Cítila to jako obrovskou nespravedlnost.

    Autor