…vzpomíná v rozhovoru pro časopis Archa a server Adam.cz na své začátky před pěti lety dobrovolnice ze sdružení Duha Alena Čápová, čerstvá držitelka ceny Křesadlo 2007. Co ji vlastně vedlo k tomu, že začala dělat „neobyčejné věci“, totiž pracovat ve svém volném čase a zdarma ve prospěch druhých? Jakou roli v tom sehrála Duha, sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi? A co by poradila mladým lidem, kteří váhají, jestli se mají, nebo nemají vydat podobnou cestou jako ona?
Jaké to je, obdržet cenu Křesadlo?
Neobyčejné, jak se v podtitulku té ceny říká… (Cena Křesadlo je podle organizátorů udělována „obyčejným lidem, kteří dělají neobyčejné věci“, pozn.) Osobně to beru tak, že nejde o cenu pro mě individuálně, ale o cenu pro všechny lidi z Duhy, kteří se mnou pracovali. Protože bez nich bych to všechno asi nedělala.
Tvé dobrovolnické curriculum vitae – alespoň to „duhové“ – začíná rokem 2003. Co mu předcházelo? Co bylo vůbec impulsem k tomu, že sis řekla „tohle by mohla být moje parketa“ a pustila se do dobrovolničení?
Myslím, že první, klíčový moment byl, když jsem jela na workcamp do Německa, do uprchlického tábora pracovat s dětmi – což byla aktivita, kterou Duha vlastně zprostředkovávala. Rozhodla jsem se tam jet – a bylo to hrozně prima. Potom začali v Duze hledat někoho, kdo by se o danou oblast trochu víc staral, protože předchozí koordinátor odcházel. Oslovili tedy nás: uspořádali setkání lidí, kteří se vrátili z workcampů, a na něm jsme se dohodli.
Proč sis vybrala pro své další působení právě Duhu?
Myslím, že kvůli zážitku, který jsem měla z již zmíněné aktivity, čili z onoho workcampu v Německu – strávila jsem tam tehdy dva týdny s různými mladými lidmi z Evropy, což pro mě bylo hodně formující. Byla to jedna z mých prvních mezinárodních zkušeností, a ještě takhle zajímavá, kdy jsem se vlastně poprvé setkala s dobrovolnickou prací. Takže kvůli tomu.
Co Ti dobrovolnictví dává a co bere – pokud Ti tedy kromě volného času něco bere…?
To není úplně jednoduchá otázka… Dává mi hrozně moc, myslím po osobní stránce: dalo mi hodně cenných zkušeností do života, dalo mi nové kamarády. Nějaké kamarády mi možná i vzalo, ale snad ne tolik. Myslím, že asi nejcennější jsou právě životní zkušenosti – ale i pocit, že se můžu společně s dalšími lidmi věnovat něčemu užitečnému, co nepotřebujeme dělat kvůli penězům, ale že je za tím něco víc…
Co bys poradila začínajícím dobrovolníkům a dobrovolnicím – mladým lidem, kteří podvědomě cítí, že by je práce zadarmo ve volném čase ve prospěch někoho, komu mohou být užiteční, zřejmě vnitřně naplňovala, ale stojí dosud stranou jakékoliv organizace a netuší, jak a kde s tím začít?
Myslím, že nejlepší asi je to zkusit. Třeba jen tak jednorázově nebo nezávazně, aby neměli pocit že někam vstupují, a teď už budou zkrátka dobrovolníky – protože asi nemají velkou představu o tom, jak by to celé mohlo probíhat. Řekla bych, že dnes už existuje spousta programů, které si mohou vyzkoušet. Jde třeba o víkendovou aktivitu, kdy dělají něco prospěšného s ostatními dobrovolníky, nebo jen o jednodenní akci – řada organizací něco podobného běžně pořádá. Nebo si mohou zkusit i workcampy. Myslím, že jsou pro mladé lidi zajímavé: mohou při tom cestovat do zahraničí – a vyzkoušet si také, že nejde jen o pouhé přání být dobrovolníkem. Je, myslím, důležité, aby si dobrovolníci uvědomili, že druhým lidem něco dávají, ale zároveň že dobrovolnictví má něco dávat i jim – jinak to totiž asi nebudou dělat.
Děkuji za rozhovor.
