Potřebuje Česká republika ochránce práv dětí?

„Bude skvělé, když 30 let po pádu železné opony uděláme další významný krok směrem k zemím s vyspělou úrovní demokracie a přijmeme tolik potřebný zákon o ochránci práv dětí," říká Klára Šimáčková Laurenčíková, předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte.

Podporuji vznik této instituce, protože vím, že děti potřebují nezávislého ochránce, který bude stát na jejich straně ať se děje, co se děje. Věřím, že kdybychom v této zemi měli dětského ombudsmana dříve, tak by tisíce dětí nemusely strávit dětství v dětských domovech nebo kojeneckých ústavech."
Michal Ďorď, Vteřina poté

„Neblaze sleduji dlouhodobé trendy nárůstu negativních jevů mezi dětmi a mladými lidmi v mnoha oblastech jejich života, ale i nečinnost a přešlapy státních, nestátních i samosprávných subjektů. Jistě, žádná instituce nemůže zajistit, aby se to nedělo vůbec, ale silná instituce ochránce práv dětí tomu může dlouhodobě výrazně pomoci. Tak, jak je instituce nyní navržena, má dostatečné kompetence a může řešit problémy i v oblastech, které jiné veřejné ani soukromé orgány neřeší a ani řešit nemohou. Pokud se politikům podaří vznik dotáhnout do úspěšného cíle, bude se ochránce práv dětí v budoucnu věnovat ochraně jednotlivých dětí v nouzi tam, kde Veřejný ochránce práv či OSPODy nemohou a bude moci také vstupovat za účelem dosažení nejlepšího zájmu dítěte do některých druhů soudních sporů, kde se jinak dětem zastání v současném systému nedostává.“
Jan Husák, Česká rada dětí a mládeže

Kvůli covidu přibývá rozvodů. V podzimní vlně koronaviru to zaznamenali rodinní advokáti. Situace dopadá zejména na rodiny, ve kterých žijí nezletilé děti. Velkou roli v takových případech hrají opatrovnické soudy, které rozhodují o péči o dítě po rozvodu. A měly by rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte. Okresní soud v Mostě je často dáván za příklad v této oblasti díky svým progresivním postupům. Je to i díky jeho soudci Martinu Benešovi. Když se v roce 2016 ještě jako soudce v úseku obchodním seznámil s tzv. Cochemským modelem, měl hned jasno. Během půl roku již jako soudce v úseku opatrovnickém začal tento model využívat v praxi. „V určitou chvíli mi přišlo zajímavější pomáhat lidem řešit jejich rodinnou situaci než například ukládat povinnost k zaplacení dlužníkovi. A vlastně mi to tak připadá dodnes. Není to nic objektivního, jen můj pocit, moje motivace. Navíc opatrovnictví poskytuje obrovský prostor pro přemýšlení o inovacích. A to mě také zajímá,“ říká tamní soudce Martin Beneš.

Dlouhodobě podporujete vznik instituce ochránce práv dětí neboli dětského ombudsmana. Co si myslíte, že by mohl změnit? Pomineme-li, že je zde určitá mezinárodněprávní povinnost státu úřad dětského ombudsmana zřídit, vnímám vznik takové instituce rovněž jako společenskou příležitost. Už proto, že v Česku není dosud žádný orgán státu na vrcholné úrovni, který by se zabýval pouze věcmi dětí a rodiny. Jsou země, a není jich málo, kde záležitosti dětí a rodiny spadají do gesce zvláštního ministerstva. U nás je naopak tato problematika rozdělena mezi čtyři až pět ministerstev – Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo školství, Ministerstvo zdravotnictví a částečně i Ministerstvo vnitra. Bohužel, méně je někdy více a tato rezortní rozdrobenost je mnohdy komplikací při hledání účinných řešení. Co by úřad dětského ombudsmana mohl společensky přinést, jistě závisí na tom, jaké by byly jeho kompetence – a já si ve svých fantaziích dovedu přestavit mnohé scénáře. Tak či tak, prostor tu je – a s ním i naděje na změnu. Nejen v covidových časech.

Celý rozhovor najdete na http://www.hatefree.cz/blo/rozhovory/3924-martin-benes